Nikdy neříkejte anorektičce "Konečně ses spravila..."

Proč? Protože právě tahle věta jí může ublížit ze všeho nejvíc!

Když jsme před Vánoci uveřejnili další část našich rozhovorů s holkami s poruchou příjmu potravy spolu s výzvou, abyste nám v případě zájmu také poslali svůj příběh, ani jsme nečekali, jaký ohlas to bude mít. Záplava reakcí a Vašich dopisů v nás vyvolala rozporuplné pocity - na jednu stranu radost z takové odezvy, na druhou stranu velké znepokojení: JAK TO, ŽE JE NAJEDNOU TOLIK HOLEK, KTERÉ MAJÍ PROBLÉM S JÍDLEM?

Byly tu poruchy příjmu potravy vždycky, jen se o nich tolik nemluvilo? Anebo je to současný vliv médií a sociálních sítí, které na jednu stranu vytváří osvětu, na druhou ale taky tlak na postavu a vzhled mladých žen? Pět holek, které mají zkušenosti s ppp, nám odpověděly na pět stejných otázek. Z rozhovoru vyplynula podstatná věc – spouštěčem ppp jsou bohužel velmi často nevhodné poznámky okolí a hlavně jakékoliv komentáře na postavu, měnící se tvary, velikost porcí nebo množství jídla. Proto apel na Vás všechny, kteří problém nemáte – než budete kdykoliv kohokoliv komentovat, prosím, zamyslete se aspoň dvakrát, JESTLI JE TO OPRAVDU NEZBYTNÉ a jestli nebude lepší mlčet nebo aspoň říci svou myšlenku trochu jinak. Jednou vyřčená slova nejde vrátit a následky si dotyčný člověk často nese celý život - ostatně poskytnuté fotky mluví za všechno. Pro zachování určité diskrétnosti nejsou v článku pravá jména, některé z holek však daly souhlas k odkazu na IG, který v článku najdete.

A abychom nebyli pouze negativní – důležité je, že všechno se dá zlepšit! Holky na sobě v současnosti pracují, hledají si vztah k sobě i jídlu a celkově ke spokojenému životu. Věci, které je motivují a pomáhají jim, jsou rozdílné, ovšem na jednom se shodnou všechny: MÁSLÍČKA JSOU LÁSKA :)!!!

1. Jak se vlastně stalo, že se u Vás vyvinula porucha příjmu potravy?

Klientka A:

Už od malička som mala pár kíl viac ako moji rovesníci, no nemala som s tým problém. Bola som jediné dieťa mojich rodičov, takže som mala všetko, na čo som pomyslela. Pamätám si, ako ma mamka každé ráno vyobliekala, zaplietla mi dva dlhokánske vrkoče a odprevadila do školy. Musím uznať, že som bola výborná študentka, každý rok som vyhrávala súťaže v recitovaní a nosila domov samé jednotky. Myslím si, že to všetko mi dopomohlo k tomu, že som ako malé dievčatko nemala so sebou problém a nevadilo mi ani tých pár kíl naviac. No ako čas plynul, od okolia som čoraz viac a viac dostávala negatívne poznámky na to, ako vyzerám. Či to bola prezývka  od učiteľky, ktorá ma volala macko, alebo škaredé posmešky od rovesníkov, keď som prechádzala po ulici. Pamätám si, ako som sedela doma v mamkinom náručí a plakala. S odstupom času vnímam, že hlavný problém bol, že som sa týmto posmeškom nepostavila ale nechala sa šikanovať. Rodičia ma učili, aby som sa s nikým nehádala, správala sa slušne a preto som sa nevedela brániť. Mamka bola toho názoru, že to sú len také detské podpichovačky a že sa do toho nebude miešať. Presne vtedy sa vo mne zrodila myšlienka, že každému ukážem aká viem byť chudá . Mala som vtedy len 13 rokov, nulové informácie o výžive a veľkú túžbu schudnúť. Bola som tým taká pohltená, že som vyskúšala snáď všetko. Od hladovania, preháňadiel, hodinového cvičenia cez lieky na chudnutie či obaľovanie si stehien fóliou. Jeden čas som si dokonca odkladala peniaze na liposukciu. Nič však nezaberalo.

Pomohla mi až fitness trénerka, s ktorou som schudla 14kg. No stále som chcela viac. Nedokázala som viac jesť, lebo som sa bála, že stratím niečo, po čom som tak dlho túžila. Tak sme spoluprácu museli ukončiť. Najhoršie obdobie nastalo práve potom. Bola som stratená, bez tréningov, bez niekoho, kto by ma usmernil, naviedol, vrátil ma na tú zdravú cestu.. ostala som iba ja a moje choré ja - anorexia. Prežívala som iba na zelenine, ak som mala lepší deň pridala som ešte kuraciu šunku či biely jogurt. Rodičov som nahovorila na bežiaci pás, ktorý sa stal mojím najlepším kamarátom a zároveň nepriateľom. Z 15 minút denne sa stali 4 hodiny. Bola to nočná mora. Skĺbiť tento môj "lifestyle" so štúdiom na gymnáziu, kde ma môj perfekcionizmus zožieral natoľko, že som sa psychicky zrútila zakaždým, keď v indexe zasvietila horšia známka ako jednotka. Aby som to všetko stihla, behala som každé ráno  o 4 pred školou, po škole a pred spaním.

Znenávidela som to,  celý môj život a rovnako aj seba. No nevedela som to stopnúť, nevedela som prestať behať a začať viac jesť, vôbec niečo jesť. Až sa to všetko stoplo pred troma rokmi. Zrútila som sa, nie len ja ale aj celý môj organizmus. Skončila som s 30 kg v detskej nemocnici doslova na smrteľnej posteli. Nevedela som chodiť, sama sa umyť, dokonca som prestávala vidieť. Čo bolo najhoršie, aj pri snahe začať viac jesť, moje telo už stravu neprijímalo. Za celé dva mesiace som pribrala necelé 4 kg a ako 34 kilová sa vrátila domov.

Rodičia liečenie na psychiatrii odmietli, za čo im veľmi pekne ďakujem, no myslím si, že asi tušili, že také zahanbenie by moje ego nezvládlo. Ani po tom to nebolo ružové, nasledovala šikana v škole, vysmievanie, klebety o tom, ževraj som bola na psychiatrii a nálepka "anorektička", ktorej som sa nevedela celé gymnázium zbaviť. Až tento rok som nastúpila na psychológiu s cieľom prísť na to, prečo ma táto choroba postihla a hlavne pomáhať iným dievčatám s týmto ochorením. Podarilo sa mi pribrať na akú takú zdravú váhu, no stále sa hľadám. Sú lepšie, no aj horšie dni, a namiesto toho, aby som s anorexiou skončila, končím častokrát s hlavou v záchode. Chcela by som týmto mojim príbehom každému odkázať, kto sa snaží "len trošku schudnúť", aby si dával velikánsky pozor na to, kedy to je ešte zdravé, a kde už začína anorexia.

Klientka B:

Popravdě nad vznikem poruchy příjmu potravy u sebe sama stále tápu. Ze začátku jsem jen slýchala, ať nejím tolik sladkostí - tak jsem začala jíst “zdravěji”, nepila jsem sladké pití a jedla jen do 7 do večera, to vše v nějakých 12-13 letech. Nikdy jsem nebyla “velká” ani jsem neměla nadváhou byla jsem normální 13-ti letá holka s váhou 45 kg. V karanténě jsem začala cvičit domácí workouty, protože jsem rok předtím přestala s tenisem který jsem do té doby dělala 9 let. No a výsledky se dostavily rychle. Já pak z nějakého důvodu začala omezovat jídlo, počítat kalorie a když už jsem si něco dopřála či jsem byla donucena sníst něco “nezdravého” skončilo to v záchodovém míse. To se mi ale popravdě příčilo a já radši přestala jíst vše. Tuky nepřipadaly v úvahu, ztratila jsem menstruaci se kterou pořád bojuji,  sacharidy byly zlo a jediný, co jsem si dovolila, byly bílkoviny - takže jsem přežívala o kuřeti na vodě a odtučněném tvarohu...

V lednu 2021 jsem sklouzla až na 35kg a v únoru jsem byla hospitalizována do Brněnské dětské nemocnice a poté na psychiatrii do Bohunic. 

Hospitalizace mi zachránila život a já od května 2021 bojuji doma s pomocí skvělé rodiny a kamarádů. Začala jsem cvičit a přibrala jsem na váhu, na které moje tělo funguje tak na půl. Menstruaci stále nemám pravidelnou, a proto se snažím ještě trošku přibrat. Poznámky okolí stále občas zabolí ale jsem ráda když třeba díky Instagramu mohu někomu pomoci.

Klientka C:

U mě to vzniklo někdy ve 12-13-ti letech, kluci ve třídě mi říkali "Špekoune", navíc jsem neměla moc dobrý vztah s otcem, pořád měl poznámky typu "nejez tolik, budeš tlustá, já jsem byl takový sportovec a ty jsi lenoch,..." Otec měl v té době milenku, pořád jsem slyšela, jak se naši hádali, chtěl od nás odejít, ale jeho sestra mu to rozmluvila. Já ho ale od té doby nesnášela, těch milenek měl víc, až nakonec umřel, ale celou dobu žil dvojí život. Fotky pro Vás bohužel žádné nemám, před 25 lety nebyly mobily, takže ani z té nejhorší doby, kdy jsem vážila 28 kg a dostala se až na pokraj smrti a na úplné dno, žádné nemám.

Klientka D:

Moje trápenia s ppp začali už viac než pred 7 rokmi – mala som 16 rokov a všetko odštartovalo pár nepríjemných poznámok na moju postavu (ako to už medzi dievčatami v takom veku býva). Zo začiatku to vyzeralo úplne nevinne – začala som sa viac zaujímať o zdravý životný štýl, zdravú stravu, z jedálnička som vyradila menej výživné, „nezdravé“ potraviny, a naopak som doň zaradila viac zeleniny a bielkovín. Postupne však tieto reštrikcie a nové stravovacie pravidlá začali naberať na intenzite až mi to prerástlo cez hlavu.. a ani som nevedela ako.

Zo šťastného, zdravého dievčaťa, ktoré sa aktívne venovalo basketbalu už takmer na vrcholovej úrovni, sa počas jedného roka stala chodiaca troska. Úbytok váhy takmer 20 kíl, všade trčiace kosti, únava, neustály pocit zimy, strach z jedla, pokazené stravovacie návyky a mnoho začínajúcich zdravotných problémov – to všetko som „získala“ v úvodnom, najťažšom a najkritickejšom roku celej mojej ppp. Trápila som sa ja, trápila sa rodina. S odstupom času môžem byť vďačná za to, že to celé začalo ešte v tak mladom veku. Nebola som plnoletá a najdôležitejšie rozhodnutia ohľadom môjho zdravotného stavu mala v rukách moja mamina. Vďaka tomu som získala pomocnú ruku v podobe psychológa – a v tom čase nastal najväčší zlom. Začala som spolupracovať, začala som chcieť. Bola som ochotná vyliečiť sa.

Roky postupne plynuly (a stále plynú)... úspešne som sa dostala z tej najhoršej fázy, kedy moje telo už s vypätím všetkých síl bojovalo na hranici života a smrti. Pribrala som späť na svoju zdravú telesnú hmotnosť, môj vzťah s jedlom sa začal aspoň s časti vracať na tú správnu cestu. Úspešne som odmaturovala a vydala sa do ďalšej etapy svojho života – rozhodla som sa odísť študovať na vysokú školu do Brna.

Toto obdobie môžem jednoznačne považovať za najlepšie a najkrajšie obdobie, odkedy môj život zasiahla ppp. S nástupom nových povinností a s príchodom nových životných skúseností jedlo postupne prestalo tvoriť stredobod celého môjho života, stalo sa jeho súčasťou v zdravej miere. Na jedlo som sa začala pozerať ako na niečo, čo mi dodáva energiu do každodenného fungovania, čo podporuje kvalitu môjho života, moju fyzickú silu a športové výkony a čo mi prináša radosť a potešenie do života. Myslela som si, že už sa všetko definitívne dostalo do správneho bodu, že som už prišla do cieľa tohto neľahkého životného boja..

Bohužiaľ, ppp je choroba ako každá iná - a niekedy sa skrátka stáva, že ochorenie sa človeku vráti. A to je aj môj prípad. Dva roky späť, kedy celým svetom otriasla pandémia koronavírusu, nastal v mojom živote ďalší zlomový moment. Nahromadila sa vo mne úzkosť, pocity samoty v období najtvrdšieho lockdownu, stres pri písaní bakalárskej práce a obavy z toho, či zvládnem štátnice ... všetky tieto pocity som potrebovala niekde ventilovať, potrebovala som nájsť akýsi únik od všetkých strachov a problémov. Doteraz to neviem naisto, ale myslím, že práve to bol štart druhého kola mojej ppp (ktorá niekde hlboko v mojom vnúti stále driemala), o ktorom som si myslela, že už nikdy nenastane. Do života sa mi začaly vracať nezdravé prejavy a vzorce správania spojené s jedlom, s pohybom a cvičením. Tentokrát som si však už ja sama začala rýchlo uvedomovať, že to, čo robím, nie je zdravé, nie je správne. V srdiečku som mala veľkú túžbu a chcenie zabojovať proti tejto nepríjemnej chorobe. Ale hlava bola stále silnejšia a silnejšia...

Dni plynuly, ubehol ďalší rok môjho života, počas ktorého som si stále hovorila „ja to zvládnem, nenechám to zájsť až tak ďaleko. Viem, čo mám robiť, aby som sa vyliečila“. Ale skutočne som to aj robila? Nie, musím byť k sebe úprimná. Môj vzťah s jedlom prestával byť krásny a pohodový, začali sa opäť objavovať veľké strachy a reštriktívne pravidlá. A spolu s tým sa dostavil samozrejme aj postupný úbytok hmotnosti, strata energie a chuti do života. Stále som sa snažila samú seba presvedčiť, že to predsa „musím vládnuť aj sama“. No pritom som veľmi dobre vedela, že tento boj len vlastnými silami nemám šancu vyhrať.

Rozhodla som sa preto z vlastnej iniciatívy vyhľadať odbornú pomoc a tam celý proces recovery začal odznova. Statočne bojujem už trištvrte roka. Počas tohto obdobia sa mi podarilo pribrať (aj keď do zdravej váhy mi ešte čo-to chýba), mohla som začať opäť cvičiť a venovať sa aktivitám, ktoré mám rada, získala som množstvo energie, ktoré môžem teraz investovať do svojho štúdia a partnerského vzťahu. A môj vzťah s jedlom? Ešte nie je ideálny. Stále sú potraviny a jedlá, z ktorých mám strach. Stále dodržiavam častokrát nezmyselné stravovacie pravidlá, ktoré mi hlava núti. Ale dostala som sa aspoň do stavu, v ktorom dokážem jedlo vnímať ako životného pomocníka a nie ako úhlavného nepriateľa – vnímam ho ako zdroj životnej energie, netrápim sa hladom a snažím sa postupne nájsť cestu k tomu, aby som sa ohľadom jedla opäť cítila nebojácne a slobodne. Viem, že ma čaká ešte dlhá a náročná cesta, ale verím, že pokiaľ človek chce, môže sa vyliečiť raz a navždy – a úplne! Mám mnoho dôvodov „prečo“ chcem vyzdravieť. A dúfam, že ma raz čaká šťastná, bezstarostná a hlavne zdravá budúcnosť.

KlientkaE: Určitě to není jen jeden důvod/příčina. Těch příčin je nespočet (rodinné vztahy, nová škola, sport, dospívání…). Úplně první počáteční moment, který si živě pamatuju dodnes je z léta (tuším 2019), kdy před vstupem do aquaparku nás náhodně vybrala z dlouhé fronty jedna paní a zavedla k reklamnímu stánku. Po chvíli, kdy na nás chrlila informace, řekla, že jedno měření na InBody váze máme zadarmo. Tak by byla přece škoda toho nevyužít! Postupně jsme se stavěli na váhu a já viděla větší číslo, než si myslela (musím říct, že už v té době jsem měla podváhu, 42 kg) Ale “hlavní rolí“ byla karanténa, kdy to asi všechno začalo. Mým jediným koníčkem se stalo vaření (pro ostatní) a hodiny cvičení. Sociální sítě byly najednou plné tohoto obsahu, což mě jen utvrzovalo v tom, že nesmím “zlenivět“. Vyhledávala jsem recepty jen pod názvem „fit“ a v hlavě se mi pomalu utvářeli restrikce, které jsem nemohla porušit. Budila jsem se hladem, zimou ale netrvalo dlouho a došlo i na mě – ležela jsem s covidem, ztratila chuť k jídlu, čich a v neposlední řadě hlad, který se mi dlouho nevrátil. Že něco není v pořádku si všimla až teta o Vánocích, kdy jsme se po roce viděly. Mamka mě tedy vzala k doktorce, která mě změřila a zvážila, později mi u psychitra diagnostikovali mentální anorexii. Po roce "snahy doma" jsem skončila na dětském oddělení v nemocnici a po 10 dnech mě převezli na psychiatrii v Opavě, což byl teda nejhorší zážitek v životě.

2. Jaká je podle Vás nejhorší věta/způsob komunikace/poznámka, kterými může okolí lidem s ppp ublížit nebo je spustit?

Klientka A: Myslím si, že sú to poznámky týkajúce sa postavy. U mňa práve to bolo spúšťačom PPP. Nie je vhodné akýmkoľvek štýlom komentovať postavu, či už v zmysle že je niekto chudý, alebo tučný. Ja som si zažila oboje. Na základnej škole som bola šikanovaná za obezitu, na strednej za to, že vyzerám ako anorektička. Môžem vám povedať, že to bolelo rovnako, či už som bola pre iných anorektička alebo tučibomba. Jediné pozitívum na tom všetkom vidím, že ma to naučilo nekomentovať postavy iných. Nikdy by mi nenapadlo vysmievať sa niekomu za to, ako vyzerá. Je to veľmi citlivá téma a nikdy nevieme, či sa za postavou niekoho iného neskrýva niečo viac.

Klientka B: Rozhodně to, že jím strašně moc nebo že “už zase jím” a že jím pořád atd. 

Klientka C: Pro mě osobně je asi nejhorší, když mi někdo řekne, že "vypadám lépe", že "už nejsem jak kostřička", že jsem se spravila, že už vypadám normálně atd. 

Klientka D: Myslím si, že akýkoľvek komentár na postavu iného človeka, je absolútne nevhodný. Ľudia by si mali uvedomiť, že nikdy nemôžu vedieť, čo si tá konkrétna osoba aktuálne prežíva – môžu ju trápiť zdravotné problémy, nešťastná rodinná situácia či akékoľvek iné životné problémy a starosti. A preto by nikdy nikto nemal súdiť, pokiaľ nepozná celú pravdu. 

Klientka E: “Sluší ti to. Vypadáš dobře.“ Tyhle poznámky jsem v průběhu léčby slýchávala opravdu často. I když to dotyčný myslí dobře, můj překladač v hlavě mi řekl: “přibrala jsi, už nejsi tak hubená“. Nebo věta: “Dokaž, že jíš.“ Ve skutečnosti jsem jídlo měla vždy ráda, ale něco mi zakazovalo si ho dát - kdykoliv jsem porušila nějaké své pravidlo nebo snědla nějaké "fearfood" (pozn. - jídlo, kterého se člověk s ppp bojí nebo si ho zakazuje, často sladkosti), měla jsem potřebu to něčím kompenzovat. 

3. Co Vám při léčbě nejvíce pomáhá nebo pomohlo – ať už je to konkrétní potravina, nějaká kniha, životní motto, meditace atd.?

Klientka A: Najviac mi pomáhali rodičia, ktorí mi dosť často ustupovali a vedeli sme urobiť kompromis. Nechali ma vyberať potraviny, ktoré moja hlava vedela prijať. Hlavné bolo, aby som sa postupne rozjedla. Rovnako mojou motiváciu bolo to, že ma po tom všetkom nedali na liečenie, ale verili, že to zvládnem doma.

Klientka B: Nejvíc mi pomohla studentka na praxích v dětské nemocnici, která mě chápala a vysvětlila mi že musím žít, ne přežívat a pak můj oblíbeny citát: NEMŮŽEŠ ŽÍT PLNÝ ŽIVOT NA PRÁZDNÝ ŽALUDEK.

Klientka C: Co mi pomáhá, je určitě pohyb, hlavně fitko, kde můžu vypnout a vybít špatnou náladu, strach nebo bolest. A potom je to má mamka, která mi byla vždy velkou oporou. Ona je pro mě vším, je to nejen nejlepší maminka, ale i můj anděl strážný, nejlepší kamarádka, prostě nejlepší člověk na světě! 

Klientka D:

Najviac mi pomáhajú všetci skvelí ľudia, ktorých okolo seba mám – priateľ, rodina, kamaráti. Vždy pri mne stoja vo chvíli, keď mám nejaké pochybnosti, keď mám pocit, že už nemá význam bojovať. Vtedy mi pomôžu, podporia ma. Viem, že na tento boj nie som sama.

Klientka E: Motivace – za mě je motivace úplně to nejdůležitější. Opakovat si u každého jídla proč to dělám, pro sebe. Jedno motto: „Věř(sama v sebe). Běž(si za svým cílem). Dokážeš(stačí chtít).“

4. Jak se momentálně cítíte ve svém těle a na své váze?

Klientka A: Priznám sa, momentálne neprežívam najlepšie obdobie. Hoci sa telo ako tak vyliečilo, hlava ostala stále hlboko v PPP. No ja sa nevzdávam, viem že to bude ešte trvať, ale raz dôjdem do cieľa a budem pomáhať týmto mojim príbehom aj iným dievčatám s PPP.

Klientka B: Ve svém těle se teďka cítím nejlépe za poslední dobu, jsem šťastná za to, co vše mi umožňuje a snažím se ho mít ráda takové, jaké je. Na této fotce jsem měla 37 kilo a stejně jsem si přišla naprosto příšerná, naštěstí je to už minulost.

Klientka C: Upřímně jak se cítím? Jak kdy, jsou dny, kdy jsem nafouklá a necítím se nejlépe a jsou dny, kdy jsem se sebou spokojená, asi jako každý. Ale jsem se sebou celkem ok, už to prostě tolik neřeším.

Klientka D: Momentálne som sa už dostala do rozmedzia „zdravej“ váhy – moje telo má dostatok energie, zvládam perfektne fungovať v bežnom aj športovom živote, užívam si každodenné radosti. Ale do mojej skutočne zdravej váhy, ktorú som si ešte pred začiatkom ppp prirodzene udržiavala, mi ešte niekoľko kilogramov, ktoré sa budem snažiť pribrať, chýba.

Klientka E: Co mi doopravdy pomohlo k tomu, abych se cítila lépe ve svém těle a naslouchala mu, je nevážit se. Číslo na váze totiž nevypovídá o tom, jací jsme. V poslední době se cítím fajn – mám se ráda.

5. Jaký je Váš vztah k ořechovým máslům? Vnímáte je jako něco, co Vám pomáhá v léčbě a pomáhá zbavit se strachu z tuků?

Klientka A: Orechové maslo milujem. Zo začiatku som sa ho veľmi bála, aj keď som si ho kúpila, nezjedla som ho. Až neskôr keď som sa postupne začala liečiť, trpela som extrémnym hladom, takže som vedela naraz zjesť celé balenie. Momentálne sa učím znova stravovať a môžem sa pochváliť peknou zbierkou rôznych másiel, ktoré sú súčasťou mojich každodenných raňajok.

Klientka B:

A oriskova másla ? Miluju! Přestala jsem počítat kalorie, takže nevážím, nezapočítávám a baštím i jen tak po lžičkách a náležitě si to užívám! Dřív jsem z tuku měla hrozný strach, teďka vím, že hlavně my ženy je potřebujeme!

Klientka C:

Ořechová máslíčka naprosto miluji a nemůžu bez nich být ani den. Je to něco, čeho se naštěstí nebojím - raději vynechám sacharidy než tuky, udrží mě déle sytou. Však Vy víte :)

Klientka D: K orieškovým maslám som si našla cestu tak 4-5 rokov dozadu, kedy som bola, ako sa hovorí, „z toho najhoršieho vonku“. Upravovala som svoj vzťah s jedlom, pričom mi najväčší problém a strach spôsoboval príjem tukov. A práve vďaka orechovým maslám som dokázala tento svoj strach prekonať – začala som experimentovať, skúšala som rôzne ochutené i neochutené varianty, a postupom času som si ich zamilovávala stále viac a viac. Dnes už tvoria plnohodnotnú súčasť môjho jedálnička, vychutnávam si ich každý jeden deň. A nejaký strach z tukov? – také niečo už našťastie nepoznám :)

Klientka E: Ořechová másla miluju! Byla to jedna z prvních potravin, u které jsem překonala strach a uvědomila si, že zdravé tuky tělo potřebuje. Nyní si vyrábím i svoje, domácí :-)

Konec příběhu? Ani náhodou! Holky ví, že před sebou mají ještě dlouhou cestu, ale pracují na sobě a to je dobře. Sledujte je spolu s námi, určitě se o nich ještě dočtete!

A pokud nám chcete také napsat svůj příběh, dejte nám vědět na nutspread@centrum.cz Rádi o Vás uslyšíme :)

Rozhovor pro Vás připravila Táňa - i já jsem si prošla dlouhou cestou, než jsem ve stravě a v životě našla ten správný balanc. Více si můžete přečíst v mé knize Závislá na čokoládě!